Vlčí hora a Kosí potok
Je 16. dubna a vyrážím na výlet k Černošínu. Hlavní cíl Volfštejn, zřícenina, výstup na Vlčí horu, odtud vysílání na PMR, procházka kolem Kosího potoka, jednoho z kultovních míst západočeského trampingu. Kombinace na jeden den lákavá. Méně lákavé bylo počasí. Předpověď dost tristní, ale nakonec to nebylo tak zlé. Dobré oblečení a čajík v termosce daly zapomenout na těch pár kapek a dotírající vítr.
výhled z Vlčí hory
Po pohodové cestě dorážím do Černošína. Chystají tu pouť a tak hemžení kolem kostela sv. Jiří, parkování pouťových atrakcí, natahování elektřiny,… mě rychle vyhání z obce. Jen rychlá zastávka v infocentru, v Městském muzeu, mě chvilku zdržela. Návštěvu muzea si nechávám na rodinný výlet.
sv. Jiří v Černošíně
Směr Volfštejn. První zajímavostí po cestě je PP Černošínský Bor. Asi ráj pro rostlinkáře. Já jsem rád, že poznám břízu a kopřivu a tak zdejších 190 druhů květeny, i velmi vzácné, náležitě nedocením. Budu se muset přivzdělat.
Sasanka hajní
Zřícenina Volfštejna není tak výrazná, jak byl hrad v dobách své slávy. Ostroh je zarostlý a z dálky není ani věž nijak výrazná. I tak stojí návštěva zříceniny hradu ze 13. století za to. Na místě, hojně navštěvovaném turisty i trampy, bylo relativně čisto a příjemně. Prošel jsem zříceninu, věž je zabezpečena, nepřístupná. Pokochal se stavebním umem předků a porovnal s pokusy o zachování stavebních postupů při současných pracích. Rozladil mě nápis na rozbité informační tabuli. Kdosi uvědomělý vyryl do infotabule nápis, neničte nám památky. Ach jo. Jinak opravdu hezká zříceninka, která stojí za návštěvu.
Hrad Volfštejn, olej na plátně 94×72 cm – foto Lubomír Herz
a dnes
Blíží se čas poledne a je třeba vystoupat na Vlčí horu. Poledne – čas PMR přející. Stejně by mě zajímalo, proč vysílání na těchto frekvencích téměř všichni preferují na 12,00 v sobotu? Budu se po tom muset popídit.
Vlčí hora je nejjižnější výlevná sopka v Čechách a tak se ještě stavuji na úpatí u odkryvů. Ne že bych rozlišil jednotlivé horniny, ale alespoň lávovou strusku poznám. Vlčí hora 704 mnm je nejvyšším bodem Pernarecké pahorkatiny a zároveň i geomorfologického celku Plaská pahorkatina. Těsně pod vrcholem je nejlepší vyhlídka. Přímo na vrcholu přístřešek. Jak pro mne připravený. Fouká, prší, natahuji do přístřešku pláštěnku a vybaluji sváču a vysílací nezbytnosti.
vysílací / odpočinkové stanoviště
Trávím zde příjemné 2,5 hodinky. Sváču komentovat nebudu a vysílání se povedlo. Jak je psáno v komentáři deníku, slyším daleko víc stanic, než se kterými dokáži navázat spojení. Ale i tak spokojenost. 5 spojení, jedno přes 100 km. Dobrý na začátečníka.
A je čas vyrazit za dalšími krásami zdejšího kraje. Nastává procházková část výletu. Goethova vyhlídka – jak jinak, klasik zde, u významné sopky, nemůže chybět. Kochám se výhledem k Třebelu a vyrážím tímtéž směrem. Prohlídka sýpky, posledního pozůstatku po zdejším hradu a sestupuji do údolí Kosího potoka.
Třebel
Nádherné údolí. Na obou březích trampské chaty v různém stadiu zvelebování (až do stupně snob) i chátrání. Levý břeh mi připadá nějak romantičtější, autentičtější, tak nějak hezčí. V zátočinách krásné loučky a místa na tábory. Jak se bohužel později dozvídám, oficiální junácké i skautské tábory jsou ze břehů Kosího potoka vytlačovány. Zdůvodnění – nebezpečí povodní, nepřístupnost místa, snížená možnost hygieny, zátěž krajiny a jakýkoli jiný zástupný důvod. Zavřete všechny děti do počítačových učeben, tam nic z toho nehrozí. Ach jo.
nádhera 🙂
Přicházím na soutok se Mží. Malá odbočka proti proudu do vodáckého kempu. Jsou prostě místa, kam se člověk musí podívat. Ty nejdou popsat.
Přicházím do Osady Kosího potoka. Docela slušně leje, balancuji na vratké a kluzké lávce a chvíli přemýšlím, jestli, pokud bych se slušně zeptal, mě někdo nechá chvilku na terase chaty. Z přemýšlení mě vytrhne silný ječák, upozorňující na fakt, že kdosi nepřinesl z venku dřevo a to bude mokrý, a že je tedy záhodno, dřevo ihned donést a když už se jako tedy ponese to dřevo, tak by neškodilo kouknout se, jestli nespolehlivé individuum zamklo auto a sklep. Vyděšeně opouštím vratkou lávku a radši jdu dál. Cestou do kopečka k zaniklé (to jsem si myslel) obci Záhoří.
končí déšť
Vyhýbám se cestě k Trvzišti a přístřešku na turistické cestě a jdu přímo do centra obce. Déšť přestává a vykukuje sluníčko. Paráda.
Záhoří
V Záhoří je zachovaný 1 dům, žijí zde 4 stálí obyvatelé. Počet se zřejmě zvýší, protože jeden z asi 30 dalších zaniklých objektů je v současné době rekonstruován. Budu se sem muset za pár let podívat. Teď jdu okouknout místní zachovalou kapli. Využívám přístřešku pro krátký odpočinek a mířím zpět do Černošína.
Záhorská kaple
Okruh se uzavírá. Po cca 25 kilometrech jsem zpět u kostela sv. Jiří v Černošíně.
kudy kudy cestička
Hezká procházka, hezký den. Sedlám motorového oře a vracím se k domovu. Ale já se vrátím (minimálně na návštěvu místního muzea a Záhoří).
