Konečně koloběžka

Po roce a půl vytahuji koloběžku. Musím. Musím se začít hejbat.

Částečně zdravotní problémy a z větší části lenost zapříčinily, že jsem rok a půl nejel na kolobrndě. V neděli jsem to napravil. Alespoň můžu říct, že jsem obnovil ježdění v první půlce roku, takže vlastně skoro hned zkraje roku, tedy…
Vyrážím z Barrandova ke Slivenci, že si na začátek jen tak objedu kolečko nad Lochkov a zpět. Už při kopečku od baráku zjišťuji, že se zadýchávám. Jaký to div, že? Jakmile se dostanu k výpadovce na Plzeň, už to ke Slivenci docela jede. Po dvou kilometrech už to nejede a ve stoupáníčku, spíš jen takové vlnce ve Slivenci k Lochkovu se dostavuje první srdeční zástava. Snímač tepu, který jsem radši vzal s sebou, abych věděl, jak na tom po tak dlouhé době jsem, rudě bliká a kdyby měl ručičky jak hodinky, tak mi nafackuje. Elegantně sestupuji z koloběžky a pomalejší chůzí se rozdýchám. Jako ostatně ještě ten den mnohokrát. Nad Lochkovem je mi už fajn a tak to pouštím k Radotínu. Sjezd mi dopřál odpočinku a rozhoduji se pokračovat podél Berounky k Černošicům. Na lávce už mám asi akorát tak dost, ideální na návrat k domovu. Nevím co mi to v Lipencích bliklo, ale dávám se na Zbraslav a ke Keltovi. Asi vidina Lipana. Dojíždím, dávám si Lipana a polívku.

Morální stav odpovídá tělesné zchátralosti. Fyzička a kondice mě definitivně opustily (jako kdybych na začátku nějaké měl) a zůstává jen náběh na křeče, infarkt a kyslíkový dluh. A to ještě musím domů. Podél vody do Chuchle to nějak ujedu, ale výstup Čertovou Strouhou z Chuchle dost bolí. Když jsem jezdil pravidelně, dával jsem to bez zastávky. Teď alespoň 5 zastávek, zlomenej v pase. 1,3 km výškový rozdíl 130 metrů. Tak snad po prázdninách už to bude opět bez zastávek a s úsměvem na rtu (nebude).
Nahoře se mi to nechce rozjet a tak se až do Slivence trápím. Tam koloběžku provedu pomalou chůzí mezi baráky a ten kousek domů už to jede zase v pohodě.
Shrnutí cesty – tepová frekvence a teplota, moje i vzduchu, letěly celou dobu nahoru, výkon a sebevědomí dolů. Jediná konstanta byl vítr. Nefoukalo, a to potěší.
Hlavně, že jsem zase začal jezdit.

33km 2:20hod přežil jsem

A jedno překvapení, vloni koupený telefon se nevejde do kapsičky na rámu. Starý se vešel a kdykoli bylo třeba, byl v podstatě ihned vysvobozen a mohl jsem fotit. Dnešní telefon musel být uložen v pytli s cestovními proprietami. Přes rolovací uzávěr jde vytáhnout přeci jen obtížněji a tak ho nechávám zahálet a z cesty nemám fotky. Budu muset vymyslet co s tím nebo začít vozit foťák, ten jde jednoduše připnout v obalu třeba k řidítkám.
Tak snad se alespoň jednou týdně zadaří vyjet na Lipana ke Keltovi, jako předloni, jako předpředloni,… a udělat si k tomu nějakou hezkou památeční fotku. Držím si palce.