Nízké Tatry

A několikrát plánovaný a odkládaný přechod hlavního hřebene z Telgártu do Donoval. Super výlet, super skoro týden. Podařená taškařice. Letos konečně 24.-29.9.2018.

Plánování začalo před 3 roky, jeden rok onemocněl Fíla, druhý rok si Kryštof naštíp palec u nohy  a letos to vyšlo. Fíla nechal doma Kryštofa a v očekávání nejhoršího přibalil Tomáše. Lékaře záchranky, dle jeho slov internistu, prostě doktora. Ve vlaku jsme se začali poznávat. Tedy chvilku. Doktor se vyznačoval tím, že lehl a hlasitě ihned usnul. Špunty do uší to spravily. Přestup v Margecanech a blížíme se do Telgártu.

A tím začíná PONDĚLÍ.

Vystupujeme na nádraží. Doktor nasadí čepičku s nápisem Hostýnská osma, tričko Beskydská sedmička a než se Fíla vyčůrá a já obleču vestu, nervozně pohrabává pravou tretrou do železničního náspu. Ani jsem si netroufnul navrhnout, že se podíváme na zdejší technickou zvláštnost – most, tunel a uzavřenou smyčku, kterou železnice zdolává velký výškový rozdíl. Vyrážíme. Zpočátku je i vidět sluníčko,

ale přibývající výškou jednak nevidíme ani doktora

druhak za chvíli nevidíme vůbec nic. K mlze a sněžení se přidává silný vítr. Vichřice to, dle pozdějšího vysvětlení od místních horalů na Andrejcové, nebyla, ale prý dobrých osemděsiať fúkalo. Na Bartkové mě to sfouklo o dobrý 3 metry.

Opravdu výjímečně se objevuje díra mezi mraky a tak jsme si oddychli, když se před námi objevila útulna Andrejcová.

Celkové stoupání: 1160m
Celková skutečná vzdálenost: 23.1 km

ÚTERÝ

Ráno na Andrejcové vypadá nadějně.

Bohužel počasí si vzpomnělo na včerejšek a začalo se opičit. Mělo to něco do sebe, ale na velké focení to nebylo.

Nejvýživnější z úterý byl sestup do Sedla Priehyba a následný výstup na Kolesárovou. Z kopce moje kolena úpěla. A taky jsem úpěl do kopce a z kopce já. Vestičkový paradox – z kopce mě to sere, protože mě bolí kolena, do kopce mě to sere, protože mi je horko, a kde najít v NT rovinku, to netuším. Ale je to parádní a užívám si TO!!!  Šel jsem ve dvou tričkách a jen si oblíkal a svlíkal vestu. Asi tady mi doktor vymyslel přezdívku pan Vestička. No když tak koukám na fotky a vzpomínám, tak mu asi nic jiného nezbylo, protože se mnou šel ještě pan Bundička a pan Košilka. Kluci si to přeberou, že?

Cíl Ramža. Super bouda, super spaní. Nevím tedy jak ostatní spolunocležníci, ale já se vyspal parádně. Tedy špunty zaražený, že jsem měl strach, že je ráno nevyndám.

Celkové stoupání: 1739 m
Celková skutečná vzdálenost: 22.1 km

 

STŘEDA

Hezké počasí vydrželo celý den. Nefoukalo, sem tam sluníčko. Sedlo Čertovice – výborná polívka a halušky. Pak po zásluze trest. Budu muset vymyslet novou klasifikaci kopců, protože dosud nejhorší KuKo je slabý čajíček – převýšení 400m na 2,5km. Tomáše pouštíme napřed, chce zkusit za jak dlouho dojde na Štefáničku. Na cedulích je údaj 3:30. Někde tady se mi rozbřesklo, není to internista, je to patolog a tuší, že čerstvá těla jsou blízko.

S Fílou volíme opatrnější tempo a taky na Štefáničku dojdeme.

 

 

Shledání, my jsme šli 4:10, doktor to dal za 2:17. Na oslavu si dáme pivko, polívku, panáka, pivo, topinky, bramboráčky, smažák, panáka, pivo,… Večer je mi blbě, topinka byla hodně mastná (fakt po topince, piva jsem měl 2 a panáky taky jen 2). Sice je na Štefáničce teplá voda, ale taky hezky přetopíno, pro mě na spaní nic moc. Ráno je mi ouvej a na cestu se tedy moc netěším.

Celkové stoupání: 1437 m
Celková skutečná vzdálenost: 17.1 km

ČTVRTEK

Asi jednoduché shrnutí. Nejhorší počasí z celého týdne. Ďumbier vynecháváme, na Krúpově sedle není moc vidět, fouká, sněží prší. 50 minut dle cedulí tam a zpět. Nakonec nám správnost rozhodnutí potvrzují ti, kteří se tam vypravili. Viditelnost na vrcholu nulová. Alespoň máme důvod se sem vrátit!

Na Chopok je po 2 dnech puštěna lanovka (v pondělí a úterý tady foukalo v nárazech 140km/h) Ale odpočinek v Kamenné chatě přijde vhod. Fascinuje mě ta spousta zmrzlých lidí v letní bundě, teniskách a kraťasech.

 

Pak se počasí začíná zlepšovat a k večeru se dočkáme i sluníčka.

Cíl dne Ďurková dosažen. Vaříme večeři, dáváme si chleba se sádlem, čočkovou polívku. Pivko z plechovky mi nejede a panáka radši ne. Po včerejší veselé noci si jdu lehnou o něco dřív, kluci ještě kecají. V noci se jdu vyvenčit a zaráží mě, že nahoře v nocležně je asi 10 volných míst na matracích a dole v hospodě spí spousta lidí pod stoly a na lavicích. Ráno mi Fíla vysvětlí, že lidi nemaj pevný nervy. Dole spí citlivky co se snažili vzbudit doktora a přesvědčit ho, že buď přestane chrápat nebo se odstěhuje. Nevzbudili, nepřesvědčili. Tak odešli sami. No jo, za ty čtyři noci jsem pochopil, že doktor si váží spánku, jen co ulehne ihned usne. A když nemá výjezd tak ho nic nevzbudí. Mohli mě vzbudit, já bych jim to řek. Asi hezky sprostě. Slušný lidi se nebudí, zvlášť když jsou unavený. Jo a špunty do uší se vždycky hodí. Navíc jsem přišel na to, že na rozdíl od Fíly, který se vzbudí „hned“ jak začne chrápat, mě vůbec nevadí, ani když když chrápu ani když na mě mlaskaj.

Ráno bylo hezky, jen z výše uvedených důvodů se na nás lidi mračili, což nechápu.

Celkové stoupání: 1330 m
Celková skutečná vzdálenost: 18 km

PÁTEK

Super cesta super počasí. Konečně jsme si užili panoramata plnými doušky.

Dokonce skoro 4 hodiny vidíme i doktora. Luplo mu v koleni, snížil rychlost na úroveň nás normálních lidí. Tedy nepřál jsem mu to. Nakonec po 4 hodinách se nechal přesvědčit a namazal to Voltarenem a stáhnul a ono se to spravilo. K večeru už zase skákal jak kozík (nejde o překlep – viz návštěva Slovenského ráje a stvoření tohoto krásného slova). To se nedalo říct o mě. Klesání do Hiadelského sedla mě odrovnalo. 600 metrů na 3 kilometrech, na to budu dlouho vzpomínat. Na Hiadelském sedle spíme s Maďarem. Neumí jinou řeč než maďarštinu a kouří fajfku, takové milé setkání. Když spíme, přichází ještě 3 nocležníci. Ráno se ukáže, že jsou to kluci ze Strakonic (okolí). Dobře pokecáme o Otavě a jiných řekách a výletech na Šumavu.

Celkové stoupání: 1122 m
Celková skutečná vzdálenost: 19.6 km

SOBOTA

Po bohaté snídani (vyluxovali jsme zbytky) navrhuji změnit trasu a místo do Donoval jít do Korytnice na autobus. Po včerejším záseku na klesání z Prašivé nechci riskovat, že z posledního kopce nad Donovaly (Kozí Chrbát a Kečka) snížím rychlost na úroveň vyschlýho šneka a nestihneme autobus. Takže se jdeme podívat na místní Kúpeľe.

Lázně se postupně opravují, ale jinak je to tu dost smutný. Původně druhé nejvyhlášenější lázně Československa doplatili na privatizaci (původní majitel sedí v báni). Taková Slovenská Kyselka. Pod lázněmi je super penzion, majitel Francouz, ale obsluha echt slovenská a výborná. Ač nevaří a snídaně mají jen pro ubytované, najdou se pro nás obložené talíře, pivo a výborné preso. Doktor sice trvá na míchaných vajíčkách, ale argument, že taky nemusí dostat nic je dostatečně silný.

Celkové stoupání: 108 m
Celková skutečná vzdálenost: 7.1 km

A pak už jen autobus a vlak a vlak a v devět večer jsme doma.

A na závěr? To co na úvod. Super výlet. Rád jsem poznal hyperaktivního chaotika, který se za doktora asi jen vydával, protože jinak to byl správnej blázen (jen co si pamatuji, povídal něco o trecích v Himalájích, Ohňové zemi, měsíci v Argentině, Rusku, Altaji, Indii, Krkonoších, Beskydech, …) S Fílou si musíme ještě vyjasnit, jestli jsem častěji čekal já na něj nebo on na mě.

Tak zase někdy někde jinde, budu se těšit.

Pár dalších fotek v Hraboší galerii.

SUMÁŘ

Minimální výška: 729 m n. m.
Maximální výška: 2002 m n. m.
Maximální rozdíl: 1.273 m
Celkové stoupání: 6.896 m (Ojos del Salado, nejvyšší sopka světa, Peru, 6.893 m)
Celkové klesání: 6.815 m
Počáteční výška: 876 m n. m.
Koncová výška: 729 m n. m.
Konečná bilance: -147 m
Celková skutečná vzdálenost: 107 km
Vzdálenost stoupání: 40.3 km
Vzdálenost klesání: 42.6 km
Vzdálenost roviny: 24.1 km

PARADOX 

V nízkých Tatrách je spousta krásných cest, které vedou po vrstevnicích. To jsou cesty pro místní a pro lesáky. Pak jsou tu turistické chodníky, které vedou tím nejhorším terénem nejlépe kolmo na vrstevnice. Je tu krásně.

 

 

---