Podzim na Šumavě

Konec října a Šumava. Předpověď slibovala hezké počasí, sem tam sluníčko, bez srážek. Boubín byl proti, sem tam bylo i vidět dál jak na 15 metrů, mžení, mraky, mlha. Až k večeru se to začalo měnit.

Ale od začátku. 29.10. ráno nasedám do vlaku Nepomuk Kubova Huť. Bohuni už drží místo a tak nic nebrání začít povedený výlet. Přestup ve Strakonicích, po Bohunčino nápovědě, kterýže to vlak je náš, proběhl v pořádku. Jinak bych nejel na Šumavu, ale do… V Kubově Huti, nejvýše položeném nádraží u nás 995mnm, vystupujeme do podzimního počasí.Což o to, vidět je, ale taky je jasný, že nahoře to bude v mracích. Jdeme se podívat po Kubovce a na kousek NS Zlatá stezka. Brzy obracíme zpět a pokračujeme na hlavní cíl – Boubín.

Stoupání přes Basumské louky až na rozcestí Boubín sever. Turistická cesta vede trochu jinak, než si ji zejména Bohuni pamatuje.  Doma, po prostudování map, jí dávám za pravdu. Teď je sice trasa průchodnější, ale profilem, zejména pokud jdete i na Johnův kámen jako my, náročnější.

Johnův kámen je trojhranný kamenný obelisk. Stojí na rozmezí tří bývalých lesních revírů, jména najdete na stěnách kamene. A proč Johnův? Josef John byl vimperský lesník a zasloužil se r. 1858 o vyhlášení Rezervace boubínský prales. I když v mapách najdeme i kótu Johnův kámen, vlastní obelisk stojí na Srním vrchu 1296 mnm, vedlejším vrcholu Boubína.

Boubín 1362mnm je nejvyšší vrchol Boubínské hornatiny. Na vrcholu byla r. 2004 postavena rozhledna o výšce 21 m. Všude píší, že s výborným rozhledem. Je to pomluva a cedule na horní plošině jsou udělány ve fotoeditoru. Ale stejně se jdeme na ten Boubín podívat. No podívat, ono se nepodíváme ani z Boubína, viditelnost tak od 15m až do stupně nevidím nic. Ale alespoň je rozhledna pěkně bytelná, takže si vylezu výjimečně až nahoru.

 

 

Taky jsem se sem šplhal abych zkusil vysílání na PMR. Všichni, kdo odtud letos vysílali, si odtud udělali nejdelší spojení a nasbírali poměrně dost hezkých kilometrů do PMR Cupu. Jak asi tušíte, kromě mne dneska. V éteru je ticho. Podaří se mi spojení s Milanem Tábor. Na Boubín se tlačí poměrně dost lidí a tak velíme k ústupu. Při cestě z Boubína se daří ještě spojení s Honzou Karlín a Toníkem Karlín a tak se mi daří aktivovat kopec. Po cestě k Loveckému zámečku se poměrně často zastavujeme. Lesem prosvěcuje trochu sluníčka a tak se oba snažíme ulovit nějakou hezkou fotku. Pomalu scházíme dolů a už na rozcestí před Zámečkem mi je jasné, že to taky bude chvilková zastávka. Vyhlídková plošina na místě bývalého zámečku je plná lidí. Koukneme na kapli, nové dřevěné sruby a odcházíme k rozcestí Na Křížkách.

   

Tady se naše cesty dělí, Bohuni schází dolů na vlak a já se vydávám na pokračování dnešní cesty. Procházím do Boubínské obory a přes Milešický prales a Kubernu přicházím na Bobík. Tedy původně jsem myslel, že na Kuberně dnes skončím, ale hezky se šlape a tak prostě nestavím a kam dojdu tam dojdu. No na Bobíku taky nezůstanu, je brzo. I když – dokonce tu prosvěcuje sluníčko a tak vidím do údolí. Na vrcholu je krásně – sezení, výhled, klídek,  vrcholové razítko …. Bohužel bez barvy, tak alespoň foto.

Když se náležitě pokochám, pokračuji k Volarům. Na pěšince si to proti mně funí 3 cyklisti. Les neles, cesta necesta, chápu, že zákon, tedy hlavně výklad, je dnes docela vágní, ale tady to tedy nebylo ani po stezce, natož po cestě. Za cca 3 km mě dohání nad Volarským potokem a měl jsem co dělat abych uhnul. Vyfuním na další šumavskou 1000+ Jedlovou, pokochám se vrcholovými partiemi a tím pro dnešní den končí putování. Krásných 24 km a hezké místo na nocleh.

Ráno zaspím rozbřesk a hrabu se ze spacáku, když už je hezky vidět.

Ale dnes mi tedy nic neuteče. Ve Volarech mám být asi tak v jednu. Snídám a pomalu scházím do Volar. I když se flákám co to jde, je brzy. Udělám si okruh po místní železnici. Jak té současné, tak minulé. Volary se nezdají, ale ze zdejšího nádraží se můžete vydat do čtyř směrů – na Prachatice, Bavorov, Vodňany a Číčenice nebo na Černý Kříž, Horní Planou, Český Krumlov a České Budějovice, také na Lenoru, Kubovu Huť, Vimperk, Volyni a Strakonice a jako poslední směr na Černý Kříž, Stožec a Nové Údolí. A všechny stojí za to projet, vedou úžasnou krajinou Šumavy a Šumavského podhůří. Pokud se podíváte do map a historických pramenů, ne vždy zde bylo vše jako dnes. Najdete zde zrušenou , dle dnešního stavu nahrazenou souběžnými tratěmi, odbočku na Černý kříž, u které stál vechtr a fotbalové hřiště, zrušenou a snesenou spojku z Vimperka na Černý kříž s pozůstatky drážního tělesa,… a další zajímavosti. Já tedy nejčastěji potkával houbaře. Obzvlášť jeden mi se svojí sklizní připadal, jak když chce otrávit celý Volary a jižní Čechy k tomu. Houby jen zelenobílé, prostě závidím mykologům jejich jistotu, s jakou naprosto jasně jedovaté plodnice pojídají.  Blíží se poledne, mířím směr Volary k náměstí do hotelu Bobík. Dávám si dobrý oběd, místní pivko a po poledni mě vyzvedává Michal a míříme domů. Hezkých nedělních cca 15km a spousta hezkých míst.

Jo a ještě jsem zapomněl – pokud uvidíte atypickou značku:

Jde o značení místních tras pro nordic walking a běh. Obě disciplíny jsou popsány na infotabulích a trasy i s výškovým profilem vyznačeny na fotomapě. Zejména červená trasa – 10km, převýšení 300 m – je mi povědomá. je dost vypečená. Ano, jde na Jedlovou.

Tak na Šumavu zase nejpozději v únoru, ale doufám, že dřív. Už se těším.

Jo a nějaké další fotky v Hraboší galerii.

---