Tři vrcholy, tři cíle. Tedy hlavní cíl byl jen jeden, Vysoký vrch a jeho rozhledna. Na tomto kopečku jsem měl plánováno strávit noc a vysíláním podpořit štafetu PMR. Člověk míní, počasí a podmínky mění. Ale postupně, i Petrovka a Tuchonín si zaslouží své místo při procházce nad Malými Kyšicemi.
cestou necestou
Termín PMR štafety mě nutil začít vybírat příslušný kopec. Zároveň jsem potřeboval alespoň částečně být doma a tak padly všechny víkendové výpravy. Nakonec jsem zvolil Vysoký vrch a jeho rozhlednu – 10 m by nemuselo tolik pokoušet můj strach z výšek. Z domova budu odjíždět hezky až v sobotu odpoledne a v neděli po ránu jsem brzy zpět. Vymyšleno, naplánováno, zabaleno, kolem oběda odjezd. Auto nechávám v Poteplí a po turistické vyrážím na Malé Kyšice. Je tu klid a pusto prázdno. Před časem jsem tu byl v době nějakého cyklistického závodu MTB a byl to docela masakr.
Za Kyšicemi se stáčím do kopečka a mířím na dnešní první vršek – Petrovku – 457mnm. Vrchol je zarostlý, z porostu vystupuje vrcholová skalka. Je tu krásně, ale na výzvy na PMR nikdo nereaguje. Nedivím se, porost nepustí ven nic. Popocházím kolem vrcholu a zkouším dávat výzvy tak 20 minut. Nic, odcházím. Krátká procházka lesem a vítá mne vrchol Tuchonína 487mnm.
Tuchonín
Tuchonín je nejvyšší vrchol Lánské pahorkatiny, podcelku Křivoklátské vrchoviny. Sem ostatně spadá celá dnes navštívená oblast. Z Tuchonína doufám v nějaká spojení na PMR. Koneckonců kopeček je zařazen do programu
SOTA – Vrcholky v éteru – Summits On The Air. To, že se odtud vysílá nebo alespoň vysílalo, dosvědčuje zbytek soušky, která sloužila k upevnění antény. Na vrcholu si dělám pohodlí, vybaluji svačinu a vysílačky a zkouším štěstí.
Podařilo se, za 15 minut mám 2 spojení, která mi stačí k aktivaci vrcholu. Dojídám svačinku, balím, odcházím. Na Vysoký vrch mám sice kousek, ale potřebuji se zde uhnízdit. Plánuji přespání a před vlastní štafetou bych chtěl mít vše nachystané.
Svítí sluníčko, cesta příjemná, kopec nedaleko a tak se ani nezapotím a vykukuje na mne rozhledna na Vysokém vrchu.
Vysoký vrch
Zahazuji batoh, beru si vysílačku a lezu nahoru. První dojem, hezké vyhlídky, druhý dojem – jsem v koridoru přistání na Ruzyni. Je před bouřkou, mění se směr a síla větru, nebo se děje něco jiného, prostě letadla místo tradičního směru Klecany Roztoky (SV) nalétávájí Křivoklát Unhošť (JZ) takže skoro přímo nade mnou. Ani vysílačku nezapínám, stejně bych nic neslyšel. Mám dole sluchátko, tak při ostrém vysílání to snad bude OK. A už se těším na noc, jestli to tu bude takhle lítat, tak se nevyspím. (vyspal jsem se, parádně, ale ne na Vysokém vrchu).
Lezu dolů, vybaluji, připravuji. Hotovo, nachystáno. Teď se mohu věnovat jen vysílání.
připraveno na noc
Beru si vše potřebné a sápu se nahoru na rozhlednu. Zkouším spojení se stanicemi před a po mně ve štafetě, přesně podle hesla těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Spojení přibývají, všechno šlape jak má. Akorát počasí se kazí. To co slyším od kolegů – přívalové deště, bouřky, vichřice, kroupy,… samý děs a běs. Ode mne se to vše drží dost daleko a nad Prahou je stále skoro slunečno. Po deváté to nabírá obrat. Lezu z rozhledny, přeci jen dole bude bezpečněji. Zkouším opět kolegy v pořadí ve štafetě, na rozhledně a pod rozhlednou – to už je trochu rozdíl v podmínkách. 22,00 začíná štafeta, slyším, jak se rozjíždí předávka a čekám na své číslo. Když se ozve Pavel Praha jako číslo 15, jsem na mrtvici – já jsem číslo 12!!! Štafeta mě přeskočila. Navíc se všechno hnusný počasí řítí přímo na Vysoký vrch. Bleskově se rozhoduji, balím a prchám k Poteplí k autu. Do 5 minut se strhne silná bouřka, blesky lítají do lesa jak špačci na třešeň, vítr si hezky prolamuje cestu lesem. Během dalších 5 minut docházím k závěru, že je úplně jedno, jestli půjdu nebo budu čekat, jestli se budu snažit krýt před lijákem nebo se na to vybodnu. Automaticky mi naskakují všechny poučky o chování se v bouřce v lese, o vichřici pod stromy, o … začínám litovat, že mi v báglu nezůstala helma z nějaké předchozí výpravy. Docházím do Poteplí, voda mi stříká z bot, moc suchého na mne není. Naštěstí na mne nic nespadlo, ani do mne nepraštilo. Jen jsem se asi pětkrát bacil do hlavy o větev, když jsem nedával bacha na cestu nebo na ní neviděl. Naplnila se předpověď počasí, která byla dlouhodobě opravdu takto „příznivá“ a ze které jsme měli všichni obavu. Ani nevím, jestli bych na Vysokém vrchu vydržel, ale vzhledem k tomu, že je to 2 nejvyšší kopec tady, navíc s pěkným hromosvodem nahoře, byl jsem rád, že jsem to vzdal a zdrhnul. Po půlnoci jsem byl doma v teplé postýlce, taky to má něco do sebe. A hodnocení? Kompletní
deník nebo obrázek napoví.
Kromě štafety, kde jsem tedy dlouho rozdýchával zklamání, se vysílání zdařilo. Z kopečků jsem si přivezl 2 aktivace vrcholu, 12 spojení a můj rekord 179 km DX.
A ke štafetě – později si doplňuji střípky – nebyl jsem sám, kdo z kopce utekl, i proto jsem neslyšel, jak se ke mně štafeta blíží a přeskakuje – byl jsem na tom líp, než kolegové, které to z vrcholu vysloveně spláchlo – i když jsem si ověřoval, zda jsem slyšet, rychle se měnící povětrnostní podmínky měly taky vliv na šíření signálu – přese všechno to byla parádní akce. A díky kolegům s lepším stanovištěm a počasím i úspěšná – štafeta prolétla přes 41 operátorů po území ČR a SR a zjednodušeně uzavřela kolečko z Jizerek přes Bratislavu na Jizerky.
A výlet? Cca 13km okruh doporučuji, i bez vysílání. Je tu hezky. Pokud se vydáte na Vysoký vrch, vezměte s sebou dole do kapsy nebo batohu kámen, kamínek nebo šutr. Nahoře pochopíte proč.
Nějaké další fotky se snad najdou v Hraboší galerii.
